Mám 3 děti s velkým věkovým rozdílem dvou starších a benjamínka (29, 26 a 10 let) a všechny jsem je porodila v nemocnici. V minulosti jsem o možnosti rodit jinak než v porodnici neuvažovala, prostě to tak bylo a hotovo. To, že jsem si připadala jako dobytek, jako další kus, co otravuje směnu personálu, co jen chce, abych rychle a hlavně v tichosti odrodila, je už věc jiná. Píchnout vodu, a když se porod dost rychle nerozjel, tak jedna kapačka za druhou. Hlavně při třetím předčasně vyvolávaném porodu mě nutili celou dobu ležet s kapačkou v každé ruce. (Pečlivě sestavenému porodnímu plánu s přáním nechat dotepat pupečník se mimochodem vysmáli a pár dní si ho setry předávaly jako vtip roku.) V jedné vyvolávačku a ve druhé nějaký roztok glukózy, jelikož u mě propukl dva roky před tím DM I. typu. Jako velkou vymoženost pode mě dali takovou tu nepropustnou podložku místo vyměnitelných vložek, kvůli unikající plodové vodě, takže jsem asi 8 hodin ležela v mokru a holt to odnesly moje, do té doby zdravá, záda. Nakonec se rozhodli pro sekci, protože prostě neumím rodit. Jen jsem v té době už byla tak nějak mimo sebe, vše mám v mlze a papír, co mi strčili pod nos, jako souhlas se sekcí jsem se téměř ani nedokázala podepsat, protože jsem se celá neovladatelně třásla. Dceru jsem pak viděla poprvé až po 3 dnech. Je fakt, že špatně snáším narkózu (nemůžu se z ní probrat) a minimálně 2 dny jsem prostě jen spala. Moje zkušenost je, že hojení po vaginálním porodu je brnkačka po tom, jak mě pak dlouho bolelo břicho po císaři. Brrr. Naštěstí se mi v pohodě spustila laktace a mohla jsem normálně kojit. 2 další dny jsem dceru navštěvovala jen v době kojení a složitě přecházela mezi dvěma odděleními, kde byl často problém se na neonatologii nějak dostat přes zabezpečený vchod. Nerada vzpomínám na všechny 3 porody, protože jsem se cítila ponížená, nesvéprávná, kráva, věc na lince ve fabrice, ne jako člověk, žena, matka. Jenže jsem to všechno brala jako nutné zlo na cestě ke kýženému potomkovi. Něco co se musí vydržet a vytrpět pro sladkou, voňavou odměnu, kterou si pak mohu dovézt domů. Tento poslední a doslova hrůzný zážitek mi zabránil mít ještě jedno dítě věkově blíž k nejmladší dceři. I když jsem nepřemýšlela o jiné možnosti, protože mě tehdy prostě nenapadlo, že mám jinou možnost, tak jsem intuitivně věděla, že je to celé špatně. Proč mi vysvětlila až dcera, která se po prvním asi šíleném porodu, kdy pak odmítala přijmout syna, stala dulou, protože chtěla přijít na to, co všechno bylo špatně a PROČ se to stalo. Následně, loni v únoru, druhého syna prostě porodila doma. Ale to co si před, a po, musela vyslechnout od všech těch rádoby „odborníků“, je nepublikovatelné. Přesto vytrvala a jak sama tvrdí, už by do té mučírny nikdy nevlezla. Osobně bych, kdybych znovu měla tu možnost, šla zřejmě její cestou, jelikož moje zkušenosti a zbytky důvěry v nemocnictví a "bohy" v bílých pláštích vzaly i díky covidu definitivně za své. Je třeba mít MOŽNOST VOLBY, což považuji za velmi důležité. Obě možnosti mají svá pro i proti. A je třeba nastávající maminky PRAVDIVĚ informovat o výhodách i nevýhodách obou možností, o vývoji porodnictví, o tom jak má fyziologický porod vypadat, probíhat atd, atd. Zatím mi však tohle všechno okolo porodů nachlup připomíná současnou očkovací kampaň. Domácím porodům GP prostě všemožně brání. To je fakt a nemá význam o tom diskutovat. Možnost volby a zjištění, že to žena zvládne SAMA, protože ji takhle Bůh stvořil, bez zbytečného stresování, ponižování a strašení lékařskými "bohy", bez nichž ženská prostě neporodí, protože to neumí, musí nahánět GP doslova hrůzu. To je to, co se nastávající matky dozvědět nemají. To, že porod nemusí být hrůzný zážitek, ale naopak to může být přirozený a láskyplný proces příchodu človíčka na svět, se jim prostě nehodí do krámu. Podle mě to nejlépe vyjádřil Boletus: „Hledáme MÍRU a tak je to asi namístě. 1% potenciálně komplikovaných porodů nemůže určovat pravidla těch 99%. Podstatné je, že těch 99% není chyba anebo omyl, ale poslední otevřené Okno Overtona. Stejný mechanizmus jako s Kovidem. Vytvoříme “nebezpečí” a donutme většinu k připravenému procesu.“
Tohle je dceřino vyjádření k článku:
„No jako když to shrnu, nesouhlasím s tím, že by porodnice neměly existovat, je to hrozně dlouhý vývoj, kór v naší společnosti, kdy většina žen vzhlíží k doktorům jako k bohům. Absolutně si nedovedou představit rodit jinde než v nemocnici - dyť tam zachraňují životy třeba i tím skokem na břicho. Co na tom, že mohou mít dítě i matka trvalé následky, já je nemám, tak je to cajk. Základ všeho vidím v tom, že by mělo být ženám umožněno se svobodně rozhodnout, zda chtějí rodit v nemocnici nebo doma, ale mít možnost využít služeb PA. A ne vše dělat na tajňačku, na černo, pod pohrůžkou pokuty ne-li vězení. Jenomže to by nemohli mít ti nahoře ego až do nebes jak jsme skvělí a naše úmrtnost je nejlepší. Na nějaké psychice dítěte či matky jim absolutně nezáleží a mnohdy není pošramocená jen ta psychika.“
Mám 3 děti s velkým věkovým rozdílem dvou starších a benjamínka (29, 26 a 10 let) a všechny jsem je porodila v nemocnici. V minulosti jsem o možnosti rodit jinak než v porodnici neuvažovala, prostě to tak bylo a hotovo. To, že jsem si připadala jako dobytek, jako další kus, co otravuje směnu personálu, co jen chce, abych rychle a hlavně v tichosti odrodila, je už věc jiná. Píchnout vodu, a když se porod dost rychle nerozjel, tak jedna kapačka za druhou. Hlavně při třetím předčasně vyvolávaném porodu mě nutili celou dobu ležet s kapačkou v každé ruce. (Pečlivě sestavenému porodnímu plánu s přáním nechat dotepat pupečník se mimochodem vysmáli a pár dní si ho setry předávaly jako vtip roku.) V jedné vyvolávačku a ve druhé nějaký roztok glukózy, jelikož u mě propukl dva roky před tím DM I. typu. Jako velkou vymoženost pode mě dali takovou tu nepropustnou podložku místo vyměnitelných vložek, kvůli unikající plodové vodě, takže jsem asi 8 hodin ležela v mokru a holt to odnesly moje, do té doby zdravá, záda. Nakonec se rozhodli pro sekci, protože prostě neumím rodit. Jen jsem v té době už byla tak nějak mimo sebe, vše mám v mlze a papír, co mi strčili pod nos, jako souhlas se sekcí jsem se téměř ani nedokázala podepsat, protože jsem se celá neovladatelně třásla. Dceru jsem pak viděla poprvé až po 3 dnech. Je fakt, že špatně snáším narkózu (nemůžu se z ní probrat) a minimálně 2 dny jsem prostě jen spala. Moje zkušenost je, že hojení po vaginálním porodu je brnkačka po tom, jak mě pak dlouho bolelo břicho po císaři. Brrr. Naštěstí se mi v pohodě spustila laktace a mohla jsem normálně kojit. 2 další dny jsem dceru navštěvovala jen v době kojení a složitě přecházela mezi dvěma odděleními, kde byl často problém se na neonatologii nějak dostat přes zabezpečený vchod. Nerada vzpomínám na všechny 3 porody, protože jsem se cítila ponížená, nesvéprávná, kráva, věc na lince ve fabrice, ne jako člověk, žena, matka. Jenže jsem to všechno brala jako nutné zlo na cestě ke kýženému potomkovi. Něco co se musí vydržet a vytrpět pro sladkou, voňavou odměnu, kterou si pak mohu dovézt domů. Tento poslední a doslova hrůzný zážitek mi zabránil mít ještě jedno dítě věkově blíž k nejmladší dceři. I když jsem nepřemýšlela o jiné možnosti, protože mě tehdy prostě nenapadlo, že mám jinou možnost, tak jsem intuitivně věděla, že je to celé špatně. Proč mi vysvětlila až dcera, která se po prvním asi šíleném porodu, kdy pak odmítala přijmout syna, stala dulou, protože chtěla přijít na to, co všechno bylo špatně a PROČ se to stalo. Následně, loni v únoru, druhého syna prostě porodila doma. Ale to co si před, a po, musela vyslechnout od všech těch rádoby „odborníků“, je nepublikovatelné. Přesto vytrvala a jak sama tvrdí, už by do té mučírny nikdy nevlezla. Osobně bych, kdybych znovu měla tu možnost, šla zřejmě její cestou, jelikož moje zkušenosti a zbytky důvěry v nemocnictví a "bohy" v bílých pláštích vzaly i díky covidu definitivně za své. Je třeba mít MOŽNOST VOLBY, což považuji za velmi důležité. Obě možnosti mají svá pro i proti. A je třeba nastávající maminky PRAVDIVĚ informovat o výhodách i nevýhodách obou možností, o vývoji porodnictví, o tom jak má fyziologický porod vypadat, probíhat atd, atd. Zatím mi však tohle všechno okolo porodů nachlup připomíná současnou očkovací kampaň. Domácím porodům GP prostě všemožně brání. To je fakt a nemá význam o tom diskutovat. Možnost volby a zjištění, že to žena zvládne SAMA, protože ji takhle Bůh stvořil, bez zbytečného stresování, ponižování a strašení lékařskými "bohy", bez nichž ženská prostě neporodí, protože to neumí, musí nahánět GP doslova hrůzu. To je to, co se nastávající matky dozvědět nemají. To, že porod nemusí být hrůzný zážitek, ale naopak to může být přirozený a láskyplný proces příchodu človíčka na svět, se jim prostě nehodí do krámu. Podle mě to nejlépe vyjádřil Boletus: „Hledáme MÍRU a tak je to asi namístě. 1% potenciálně komplikovaných porodů nemůže určovat pravidla těch 99%. Podstatné je, že těch 99% není chyba anebo omyl, ale poslední otevřené Okno Overtona. Stejný mechanizmus jako s Kovidem. Vytvoříme “nebezpečí” a donutme většinu k připravenému procesu.“
Tohle je dceřino vyjádření k článku:
„No jako když to shrnu, nesouhlasím s tím, že by porodnice neměly existovat, je to hrozně dlouhý vývoj, kór v naší společnosti, kdy většina žen vzhlíží k doktorům jako k bohům. Absolutně si nedovedou představit rodit jinde než v nemocnici - dyť tam zachraňují životy třeba i tím skokem na břicho. Co na tom, že mohou mít dítě i matka trvalé následky, já je nemám, tak je to cajk. Základ všeho vidím v tom, že by mělo být ženám umožněno se svobodně rozhodnout, zda chtějí rodit v nemocnici nebo doma, ale mít možnost využít služeb PA. A ne vše dělat na tajňačku, na černo, pod pohrůžkou pokuty ne-li vězení. Jenomže to by nemohli mít ti nahoře ego až do nebes jak jsme skvělí a naše úmrtnost je nejlepší. Na nějaké psychice dítěte či matky jim absolutně nezáleží a mnohdy není pošramocená jen ta psychika.“
Upravené 16. 6. 2021 o 16:22
