Ta zpráva je opravdu neobyčejná svým obsahem i načasováním.
Reformy amarnského období představovaly radikální konceptuální změnu, kterou by ovšem nebylo možné realizovat bez dlouhodobých příprav. Významnou roli zde patrně hrál Amenhotep, syn Hapuův (zvaný Huj), vezír a "ředitel všech královských staveb" v době Amenhotepa III.; ten byl asi skutečným původcem myšlenky využít sluneční kult k rozvrácení stávajícího mocenského uspořádání zrušením role kněží jako prostředníků mezi lidem a bohy, budoval ho postupně a trpělivě mnoho let nejprve prostřednictvím Amenhotepa III. a pak ho dál rozvíjel Achnatonovou náboženskou reformou. Po smrti byl zbožštěn a jeho kult přetrval, v nějakém nápise ještě z doby 22. dynastie byl označován jako „velký svým jménem, znalý tajné síly minulých slov, která pocházejí z časů předků“ a jako bůh byl pokládán za syna Thovta a Hathory. Podle některých divočejších teorií mělo jít o biblického Josefa (jiní zase ztotožňují Josefa s Jujou, otcem Achnatonovy matky Teje).
Zajímavá je taky neobvyklá role obou rozhodujících žen Achnatonova života; kromě Nefertiti zaujímala snad ještě významnější mocenské postavení Achnatonova matka Teja, která stejně jako Huj od dětství formovala jeho názory (původně byl určen pro duchovní cestu, trůn měl převzít jeho bratr Thutmose). El-Amarnské klínopisné tabulky přesvědčivě potvrzují, že Teja vlastním jménem čile korespondovala s významnými vládci tehdejšího světa, zřejmě ve značné míře zajišťovala zahraniční politiku. V zásadě to mohlo vypadat i tak, že dámy (za pomoci schopných úředníků) vládly a Achnaton se věnoval budování koncepce.
Co se vlastně stalo s Nefertiti, je pořád nejasné; mnozí říkají, že její náhlé zmizení neznamená, že (ještě za Achnatonova života) zemřela, ale že po Achnatonově smrti vládla dál jako tajemný následník (předtím spoluvládce) Smenchkare, obvykle považovaný za manžela princezny Meritaton.
Tady se dostávám na tenký led, za což se omlouvám; povídá se, že po Achnatonovi zůstala tajná mysterijní škola (adepti byli z velké části ženy), která včas opustila Achetaton, po připojení k dalšímu spřízněnému bratrstvu vyčkávala někde v ústraní, a následně se vynořila někdy kolem r. 500 př. n. l. v Masadě jako jádro bratrstva Esejských, jejichž myšlenky se později objevily v Ježíšově učení. Možná to všechno bylo jinak, ale paralely mezi původním křesťanstvím a Achnatonovým reformním náboženstvím asi nelze nevidět.
Co když má ten kyperský nález přinést nějaké poznatky o uprchlících z Achetatonu? Artefakty z amarnského období by mohly naznačovat časovou souvislost.
Ta zpráva je opravdu neobyčejná svým obsahem i načasováním.
Reformy amarnského období představovaly radikální konceptuální změnu, kterou by ovšem nebylo možné realizovat bez dlouhodobých příprav. Významnou roli zde patrně hrál Amenhotep, syn Hapuův (zvaný Huj), vezír a "ředitel všech královských staveb" v době Amenhotepa III.; ten byl asi skutečným původcem myšlenky využít sluneční kult k rozvrácení stávajícího mocenského uspořádání zrušením role kněží jako prostředníků mezi lidem a bohy, budoval ho postupně a trpělivě mnoho let nejprve prostřednictvím Amenhotepa III. a pak ho dál rozvíjel Achnatonovou náboženskou reformou. Po smrti byl zbožštěn a jeho kult přetrval, v nějakém nápise ještě z doby 22. dynastie byl označován jako „velký svým jménem, znalý tajné síly minulých slov, která pocházejí z časů předků“ a jako bůh byl pokládán za syna Thovta a Hathory. Podle některých divočejších teorií mělo jít o biblického Josefa (jiní zase ztotožňují Josefa s Jujou, otcem Achnatonovy matky Teje).
Zajímavá je taky neobvyklá role obou rozhodujících žen Achnatonova života; kromě Nefertiti zaujímala snad ještě významnější mocenské postavení Achnatonova matka Teja, která stejně jako Huj od dětství formovala jeho názory (původně byl určen pro duchovní cestu, trůn měl převzít jeho bratr Thutmose). El-Amarnské klínopisné tabulky přesvědčivě potvrzují, že Teja vlastním jménem čile korespondovala s významnými vládci tehdejšího světa, zřejmě ve značné míře zajišťovala zahraniční politiku. V zásadě to mohlo vypadat i tak, že dámy (za pomoci schopných úředníků) vládly a Achnaton se věnoval budování koncepce.
Co se vlastně stalo s Nefertiti, je pořád nejasné; mnozí říkají, že její náhlé zmizení neznamená, že (ještě za Achnatonova života) zemřela, ale že po Achnatonově smrti vládla dál jako tajemný následník (předtím spoluvládce) Smenchkare, obvykle považovaný za manžela princezny Meritaton.
Tady se dostávám na tenký led, za což se omlouvám; povídá se, že po Achnatonovi zůstala tajná mysterijní škola (adepti byli z velké části ženy), která včas opustila Achetaton, po připojení k dalšímu spřízněnému bratrstvu vyčkávala někde v ústraní, a následně se vynořila někdy kolem r. 500 př. n. l. v Masadě jako jádro bratrstva Esejských, jejichž myšlenky se později objevily v Ježíšově učení. Možná to všechno bylo jinak, ale paralely mezi původním křesťanstvím a Achnatonovým reformním náboženstvím asi nelze nevidět.
Co když má ten kyperský nález přinést nějaké poznatky o uprchlících z Achetatonu? Artefakty z amarnského období by mohly naznačovat časovou souvislost.