Toto není jediná “mina” v angličtině. Ještě se k tomu vrátím...
Popíšu něco, co možná zažilo vícero studentů na jedné z prvních lekcií z Angličtiny.
Výklad časování slovesa “to be” (“být”).
Paní profesorka napíše na tabuli něco takového:
jednotné číslo
i. I am - já jsem
ii. you are - ty jsi
iii. he is - on je
she is - ona je
it is - ono je
množné číslo
i. we are - my jsme
ii. you are - vy jste
iii. they are - oni jsou
Studenty samozřejmě zarazí tvary 2. osoby. Takže zkušenější kantorky hned jak dopíšou připojí vysvětlení.
Může mít formu např. takovéto fráze: “Ha ha, milí studenti. Angličané jsou tak milí, přátelští, vřelí lidé a všichni se mají tak rádi, že oni ani nemají vykání. Oni si tam všichni tykají! To je hezké a jednoduché, že?” (v zamlčení: to jen my tupí slované se až tak rádi nemáme a máme nechutně složité tykání, vykání, onikání, plurál majestikus, ...)
A tím to končí.
A tak to skončilo i pro mne, na dlóóóhé roky a roky...
Jenomže jednoho krásného dne, to si takhle jen tak počítám a najednou blik, a vidím.
Je to právě naopak! Angličané nemají tykání! Mají jenom vykání.
Cože? Jak je to možné? To je nějaká blbost, ne?
Zde důkaz:
Důkaz spočívá ve slově “are”. Nikdo totiž nezpochybňuje, že to je množné číslo. A s množným číslem se může pojit zase jenom množné číslo. Takže se s množným číslem nemůže pojit jednotné číslo “ty”, to by bylo v 2. os. j. č. nesmyslné “ty jste”, ale musí to být množné “vy”. “You” tedy znamená pouze “vy” a nic jiného. Kdyby “you” mělo “někdy” znamenat “ty”, muselo by být v 2. os. j.č. “you is”. A to není ;-) Takže tak, pokud to má celé zůstat konzistentní i v množném čísle.
S odstupem času se mi podařilo dohledat, že tomu tak nebylo vždy! Stará Angličtina má/měla samostatné tvary pro 2. os. j. č.:
thou - ty
thy - tvoje
thee - tě
Tyto tvary jsou označovány za “básnické” nebo “zastaralé”. Někdo nám tady “zjednodušil” a “modernizoval” jazyk. Zde se mi dere na jazyk slovo “obřízka”.
Počítám s tím, že odebrání tykání mělo pro Anglo-Sasy dalekosáhlé následky. A vzhledem k tomu, že Angličtina je “světový”/všudepoužívaný jazyk...
Řízení jazyka počítám pod 1. prioritu zobecněných prostředků řízení. Protože jeho pomocí lze řídit myšlení. Není pojem, není problém.
Viz extrémně poučné pasáže v již zmiňovaném Orwellově románu “1984”, pasáže o “oldspeaku” a “newspeaku”.
(KSB: Ne proto, že náš mozek je slabý, ale proto, že dané jevy nespadají do okruhu našich pojmů.)
[quote="pid:6262, uid:240"]Toto není jediná “mina” v angličtině. Ještě se k tomu vrátím...[/quote]
Popíšu něco, co možná zažilo vícero studentů na jedné z prvních lekcií z Angličtiny.
Výklad časování slovesa “to be” (“být”).
Paní profesorka napíše na tabuli něco takového:
jednotné číslo
i. I am - já jsem
ii. you are - ty jsi
iii. he is - on je
she is - ona je
it is - ono je
množné číslo
i. we are - my jsme
ii. you are - vy jste
iii. they are - oni jsou
Studenty samozřejmě zarazí tvary 2. osoby. Takže zkušenější kantorky hned jak dopíšou připojí vysvětlení.
Může mít formu např. takovéto fráze: “Ha ha, milí studenti. Angličané jsou tak milí, přátelští, vřelí lidé a všichni se mají tak rádi, **že oni ani nemají vykání**. Oni si tam všichni tykají! To je hezké a jednoduché, že?” (v zamlčení: to jen my tupí slované se až tak rádi nemáme a máme nechutně složité tykání, vykání, onikání, plurál majestikus, ...)
A tím to končí.
A tak to skončilo i pro mne, na dlóóóhé roky a roky...
Jenomže jednoho krásného dne, to si takhle jen tak počítám a najednou blik, a vidím.
Je to právě naopak! **Angličané nemají tykání!** Mají jenom vykání.
Cože? Jak je to možné? To je nějaká blbost, ne?
Zde důkaz:
Důkaz spočívá ve slově “are”. Nikdo totiž nezpochybňuje, že to je **množné** číslo. A s množným číslem se může pojit zase jenom množné číslo. Takže se s množným číslem nemůže pojit jednotné číslo “ty”, to by bylo v 2. os. j. č. nesmyslné “ty jste”, ale musí to být množné “vy”. “You” tedy znamená pouze “vy” a nic jiného. Kdyby “you” mělo “někdy” znamenat “ty”, muselo by být v 2. os. j.č. “you is”. A to není ;-) Takže tak, pokud to má celé zůstat konzistentní i v množném čísle.
S odstupem času se mi podařilo dohledat, že tomu tak nebylo vždy! Stará Angličtina má/měla samostatné tvary pro 2. os. j. č.:
thou - ty
thy - tvoje
thee - tě
Tyto tvary jsou označovány za “básnické” nebo “zastaralé”. Někdo nám tady “zjednodušil” a “modernizoval” jazyk. Zde se mi dere na jazyk slovo “obřízka”.
Počítám s tím, že odebrání tykání mělo pro Anglo-Sasy dalekosáhlé následky. A vzhledem k tomu, že Angličtina je “světový”/všudepoužívaný jazyk...
Řízení jazyka počítám pod 1. prioritu zobecněných prostředků řízení. Protože jeho pomocí lze řídit myšlení. Není pojem, není problém.
Viz extrémně poučné pasáže v již zmiňovaném Orwellově románu “1984”, pasáže o “oldspeaku” a “newspeaku”.
(KSB: Ne proto, že náš mozek je slabý, ale proto, že dané jevy **nespadají do okruhu našich pojmů**.)
Upravené 9. 3. 2021 o 10:52