Je pozdní březnový večer a na zastávku právě přijíždí autobus.
Do prázdného prostředku městské hromadné dopravy nastupuje několik večerních cestovatelů Prahou.

Sedám si na své oblíbené místo a jelikož potřebuju ještě vyřídit nějaký email, vyndávám mobilní telefon a začnu psát.

Jízda probíhá vcelku poklidně, v tom ke mě přistoupí Muž s mikroplastovou maskou.
Říkám si, když se muž nadechuje k gestikulaci...co asi bude chtít?

Muž vyděšen absencí masky na mojí tváři, zeptal se mě, zda si může vedle mě sednout.
Samozřejmě, jelikož se zeptal zdvořile, jsem odpověděl, že ano, on si přisedl
a moje cesta městem pokračuje nerušeně dále.

Ujedeme takto několik zastávek a najednou, kde se vzal, tu se vzal...
ozval se hlas bez tváře.

Z tlampače autobusu, přehlušována zvukem motoru, se line jakási řeč o tom,
že jsme upozorňováni o povinnosti zakrytí úst a nosu respirátorem.
Co já vím, co vlastně říká...nějak mě to nezajímá.

Píši dále svůj email.

Řiditel autobusu mačká své, jistě rudé, tlačítko znovu a Hlas bez tváře se opět ozývá.
Ne, že by mě nějak zajímalo, co říká, ale přijde mi, že kdyby mě jeho sdělení zajímalo,
vyslechl bych si ho hned napoprvé.

Muž s mikroplastovou maskou mlčí.
Asi je tak zděšen mojí Maskou, jakou svět neviděl, že přišel o hlas.

Možná je to ale ruský špijón a to jest důvodem zakrytí jeho tváře a klidného, slušného, počínání.
Kdoví...

Brunátnějící tvář řídícího pracovníka dopravního prostředku městské hromadné dopravy sice nevidím,
nicméně opakovaná výzva Hlasu bez tváře naznačuje, že ačkoliv motor autobusu ze své pozice vytáčet nemohu,
tak pana řiditele nejspíše ano.

Nu což, pročtu si, co jsem dosud napsal do emailu a dokončuji ho.

Mezitím se frekvence Nevyžádaných sdělení Hlasu bez tváře stupňuje.

Vypínám okno do světa internetu a hledím ven na kulisy hry odehrávající se na planetě Zemi,
v Praze - v srdci Evropy.

Sic život večerní Prahy pulzuje klidným tepem, srdce brunátného Muže za Kruhem Moci pulzuje čím dál tím více zběsileji.

Když už ono Nevyžádané sdělení slyším asi podvanácté a říkám si, že to buď autorita Kruhu Moci vzdá a nebo
vstane, zastaví svůj prostředek řízení a vyhodí mě, vstupuje do hry další muž.

Muž bez masky.

Muž bez masky si položí svůj materiál, zřejmě na menší rekonstrukci, na sedadlo vedle sebe a zadívá se do svého mobilního komunikačního přístroje.

Vše sleduji z odrazu hladiny skla našeho společného dopravního prostředku a s nezaujatým výrazem se zároveň nadále dívám na večerní Prahu.

Kruh moci ani Rudé tlačítko nejspíše nejsou tak všemocné, jak pan řiditel doufal, nicméně, když jeho pokus nefungoval sedmnáctkrát, proč by neměl fungovat poosmnácté?

Nu.
Nefungoval.

Muž bez masky stále sleduje svůj Mobilní telekomunikační přístroj a jeho tvář, bez sebemenšího zájmu o Nevyžádané sdělení, se zdá nadále superuvolněná.

Řiditel Kruhu Moci mačká Rudé tlačítko už tak často a bez rozmyslu, že si neuvědomuje, že Nevyžádané sdělení opakovaně bije se Sdělením zastávky.
Sdělení zastávky vítězí, nicméně Nevyžádané sdělení Hlasu bez tváře se nevzdává.

Muž s mikroplastovou maskou vystupuje, jeho epizoda tiše končí a bude pokračovat rolí v jiném seriálu.

Přiznávám, že poker není mojí nejoblíbenější hrou a Nezaujatý výraz držím už se značným úsilím.

Blížíme se k cíli mé cesty, Rudé tlačítko je již v permanenci.

Muž bez masky se dává do pohybu.

Já též.

Posvátné, Rudé tlačítko Svatého Covida nám dále hrozí.

Vystupujeme.

Ujdeme v tichosti společně několik kroků, ze dveří autobusů se stále a znovu, i po našem vystoupení, ozývá něco o zakrytí úst a nosu.

Naše kroky se rozcházejí, nicméně společné dílo zůstává.

Sundávám si Masku, jakou svět neviděl a nahlas se směji.

Řiditel točí svým Kruhem Moci.
Ale již bez nás.