@Lin Pokračování - reparace:
Postupimská dohoda
Základním dokumentem, od něhož se odvíjí nárok poválečného Československa na reparace ze strany Německa (a Maďarska), je Závěrečný protokol Postupimské konference (třístranné konference konané za účasti nejvyšších představitelů vítězné aliance - SSSR, USA a GB ve dnech 17. 7. až 2. 8. 1945 v německé Postupimi, jejímž předmětem byla mj. poválečná správa Německa a uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy) ze dne 2. 8. 1945, známý jako Postupimská dohoda.
Úprava reparací je obsažena v části
III. Německé reparace,
v jejíchž bodech 1. až 3. se uvádí:
"V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích:
- Reparační nároky SSSR budou kryty odvozem ze sovětského okupačního pásma v Německu a vhodným německým zahraničním majetkem.
- SSSR se zavazuje, že ze svého vlastního reparačního podílu uspokojí reparační nároky Polska.
- Reparační nároky Spojených států, Velké Británie a jiných zemí, které mají právo na reparace, budou uhrazeny ze západních okupačních pásem a z vhodného německého zahraničního majetku."
Odsun obyvatelstva německé národnosti je upraven v části
XII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva:
ˇ"Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska:
Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí byt prováděn spořádaně a lidsky.
Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly byt provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.
O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě."
Vítězné mocnosti tak přiznaly Československu nárok na reparace ze strany Německa a současně společně uznaly potřebu odsunu německého obyvatelstva z československého území.
Pařížská dohoda
Reparační uspokojení z britské, americké a francouzské okupační zóny (tj. i uspokojení Československa) upravovala Pařížská dohoda, tj. Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata (publikovaná v československé Sbírce zákonů pod č. 150/1947 Sb.), podle níž zúčastněné státy měly "spravedlivě mezi sebou rozděliti úhrn statků", o nichž se podle ustanovení této dohody a podle ustanovení Postupimské dohody prohlašuje nebo bude prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa ("německé reparace); dále měl být zřízen Mezispojenecký reparační úřad a stanoven spravedlivý postup při vrácení měnového zlata. Účastníky dohody byly vlády Albánie, Spojených států amerických, Austrálie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, Československa, Jihoafrické Unie a Jugoslávie.
Rozdělení reparačních podílů bylo v dohodě upraveno tak, že každý stát měl právo na procentní podíl celkového objemu reparací, a to ve dvou oddělených skupinách podle způsobu náhrady; ve skupině A byly zahrnuty všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a lodí, ty pak byly zařazeny do skupiny B. Československu byl přiznán ve skupině A podíl 3% a ve skupině B 4,3% (část I. článek 1).
Majetku odsunutých Němců se týká ustanovení části I. článku 6 odst. A, podle něhož
"Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku)".
V odst. D téhož článku se však uvádí: "Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem neb jejího vstupu do války, odpočítávati od jejích reparací."
Šlo o článek začleněný do dohody z iniciativy české strany a vztahoval se na sudetoněmecký majetek, který byl takto "oddělen" od "německého nepřátelského a zahraničního majetku", což znamenalo, že se od reparací neodečítá. Blíže ovšem tato otázka řešena nebyla a po celou dobu zůstala předmětem sporů.
Československo uplatnilo vůči Německu nároky ve výši 306 miliard korun dobové měny (11,5 miliardy tehdejších dolarů, v dnešních cenách asi desetinásobek). Do r. 1947 nám z toho bylo na reparacích poskytnuto jen 5,4 milionů dolarů, následně v souvislosti s vyostřením studené války došlo k omezení reparačních dodávek z Německa a v 50. letech k jejich úplnému zastavení. Celkově Československo získalo reparace za 230 milionů korun dobové měny, tj. méně než 1 promile schválených nároků.
Základním problémem, prakticky znemožňujícím řádné vypořádání německých reparací, byl poválečný vývoj, tj. rozdělení mezinárodního společenství do dvou znepřátelených bloků, kdy velmi brzy po válce se z bývalých spojenců stali nepřátelé (tady ovšem všichni vědí, že to bylo od samého počátku jinak) a do každého z bloků se integrovala jedna z částí rozděleného původního nepřítele. ČSR a SRN až do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky a nikdy nebyla uzavřena mírová smlouva s Německem, kde by reparace byly řešeny přímo za účasti německé vlády (účastníkem Pařížské dohody Německo nebylo). Státy východního bloku, které měly být uspokojeny z východní zóny (SSSR a Polsko), v zájmu hospodářské stability NDR reparace fakticky neuplatňovaly, čímž se ovšem vytvořila situace, že nemohly být účinně uplatňovány ani ve vztahu k SRN, která by logicky namítala, že je třeba postupovat proti oběma nově vzniklým státům stejně. Současně ze strany Západu nebyl zájem bránit v rozletu hospodářky sílící SRN, a nebyl tak zájem tlačit na reparační platby ani ve vztahu k ostatním účastníkům Pařížské dohody. Otázka německých reparací tak v průběhu studené války z mezinárodních jednání úspěšně vyšuměla.
Současný postoj našeho ministerstva zahraničních věcí je příznačný a vyplývá z jeho odpovědi obsažené v odkazu shora:
"Co se týká požadavku na vymáhání reparací, jež by byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku za uzavřenou a vyřešenou. Celková výše splacených reparačních nároků je uvedena výše. Objektivní mezinárodněpolitické skutečnosti po 2. světové válce zabránily realizaci dalších plateb, mj. proto, že ČSR a SRN spolu do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky. V průběhu 90. let se pak ČR a SRN dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v Česko-německé deklaraci z roku 1997 přitom obě strany od té doby důsledně dodržují."
K tomu je ovšem nutno dodat, že Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 nemá charakter mezinárodní smlouvy, tj. právně závazného aktu, a je pouze politickým prohlášením; nelze z ní tedy dovozovat, že se česká strana nároku na reparace fakticky vzdala. Otázka německých reparací tak nikdy vyřešena nebyla a zůstala otevřená.
Stala se ze mě zdatná zahlčovačka vlákna a tapetovačka, sudetoněmecký majetek nechám na příště 
@Lin Pokračování - reparace:
**Postupimská dohoda**
Základním dokumentem, od něhož se odvíjí nárok poválečného Československa na reparace ze strany Německa (a Maďarska), je Závěrečný protokol Postupimské konference (třístranné konference konané za účasti nejvyšších představitelů vítězné aliance - SSSR, USA a GB ve dnech 17. 7. až 2. 8. 1945 v německé Postupimi, jejímž předmětem byla mj. poválečná správa Německa a uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy) ze dne 2. 8. 1945, známý jako Postupimská dohoda.
Úprava reparací je obsažena v části
**III. Německé reparace,**
v jejíchž bodech 1. až 3. se uvádí:
"V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích:
1. Reparační nároky SSSR budou kryty odvozem ze sovětského okupačního pásma v Německu a vhodným německým zahraničním majetkem.
2. SSSR se zavazuje, že ze svého vlastního reparačního podílu uspokojí reparační nároky Polska.
3. Reparační nároky Spojených států, Velké Británie a jiných zemí, které mají právo na reparace, budou uhrazeny ze západních okupačních pásem a z vhodného německého zahraničního majetku."
Odsun obyvatelstva německé národnosti je upraven v části
**XII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva:**
ˇ"Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska:
Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí byt prováděn spořádaně a lidsky.
Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly byt provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.
O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě."
Vítězné mocnosti tak přiznaly Československu nárok na reparace ze strany Německa a současně společně uznaly potřebu odsunu německého obyvatelstva z československého území.
**Pařížská dohoda**
Reparační uspokojení z britské, americké a francouzské okupační zóny (tj. i uspokojení Československa) upravovala Pařížská dohoda, tj. Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata (publikovaná v československé Sbírce zákonů pod č. 150/1947 Sb.), podle níž zúčastněné státy měly "spravedlivě mezi sebou rozděliti úhrn statků", o nichž se podle ustanovení této dohody a podle ustanovení Postupimské dohody prohlašuje nebo bude prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa ("německé reparace); dále měl být zřízen Mezispojenecký reparační úřad a stanoven spravedlivý postup při vrácení měnového zlata. Účastníky dohody byly vlády Albánie, Spojených států amerických, Austrálie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, Československa, Jihoafrické Unie a Jugoslávie.
Rozdělení reparačních podílů bylo v dohodě upraveno tak, že každý stát měl právo na procentní podíl celkového objemu reparací, a to ve dvou oddělených skupinách podle způsobu náhrady; ve skupině A byly zahrnuty všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a lodí, ty pak byly zařazeny do skupiny B. Československu byl přiznán ve skupině A podíl 3% a ve skupině B 4,3% (část I. článek 1).
Majetku odsunutých Němců se týká ustanovení části I. článku 6 odst. A, podle něhož
"Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku)".
V odst. D téhož článku se však uvádí: "Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem neb jejího vstupu do války, odpočítávati od jejích reparací."
Šlo o článek začleněný do dohody z iniciativy české strany a vztahoval se na sudetoněmecký majetek, který byl takto "oddělen" od "německého nepřátelského a zahraničního majetku", což znamenalo, že se od reparací neodečítá. Blíže ovšem tato otázka řešena nebyla a po celou dobu zůstala předmětem sporů.
Československo uplatnilo vůči Německu nároky ve výši **306 miliard korun dobové měny** (11,5 miliardy tehdejších dolarů, v dnešních cenách asi desetinásobek). Do r. 1947 nám z toho bylo na reparacích poskytnuto jen 5,4 milionů dolarů, následně v souvislosti s vyostřením studené války došlo k omezení reparačních dodávek z Německa a v 50. letech k jejich úplnému zastavení. Celkově Československo získalo reparace za **230 milionů korun dobové měny, tj. méně než 1 promile** schválených nároků.
Základním problémem, prakticky znemožňujícím řádné vypořádání německých reparací, byl poválečný vývoj, tj. rozdělení mezinárodního společenství do dvou znepřátelených bloků, kdy velmi brzy po válce se z bývalých spojenců stali nepřátelé (tady ovšem všichni vědí, že to bylo od samého počátku jinak) a do každého z bloků se integrovala jedna z částí rozděleného původního nepřítele. ČSR a SRN až do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky a nikdy nebyla uzavřena mírová smlouva s Německem, kde by reparace byly řešeny přímo za účasti německé vlády (účastníkem Pařížské dohody Německo nebylo). Státy východního bloku, které měly být uspokojeny z východní zóny (SSSR a Polsko), v zájmu hospodářské stability NDR reparace fakticky neuplatňovaly, čímž se ovšem vytvořila situace, že nemohly být účinně uplatňovány ani ve vztahu k SRN, která by logicky namítala, že je třeba postupovat proti oběma nově vzniklým státům stejně. Současně ze strany Západu nebyl zájem bránit v rozletu hospodářky sílící SRN, a nebyl tak zájem tlačit na reparační platby ani ve vztahu k ostatním účastníkům Pařížské dohody. Otázka německých reparací tak v průběhu studené války z mezinárodních jednání úspěšně vyšuměla.
Současný postoj našeho ministerstva zahraničních věcí je příznačný a vyplývá z jeho odpovědi obsažené v odkazu shora:
"Co se týká požadavku na vymáhání reparací, jež by byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku za uzavřenou a vyřešenou. Celková výše splacených reparačních nároků je uvedena výše. Objektivní mezinárodněpolitické skutečnosti po 2. světové válce zabránily realizaci dalších plateb, mj. proto, že ČSR a SRN spolu do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky. V průběhu 90. let se pak ČR a SRN dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v Česko-německé deklaraci z roku 1997 přitom obě strany od té doby důsledně dodržují."
K tomu je ovšem nutno dodat, že Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 nemá charakter mezinárodní smlouvy, tj. právně závazného aktu, a je pouze politickým prohlášením; nelze z ní tedy dovozovat, že se česká strana nároku na reparace fakticky vzdala. Otázka německých reparací tak nikdy vyřešena nebyla a zůstala otevřená.
Stala se ze mě zdatná zahlčovačka vlákna a tapetovačka, sudetoněmecký majetek nechám na příště :)
Upravené 15. 2. 2022 o 02:00
). Zapadají do toho jejich pokusy o restituce lesů a statků, podpora ze strany církve, již dotažené restituce církevního majetku atd. 
