Ale, ale, pánové a dámy, každý politický systém má své klady a své zápory. Stejně jako lidé, kteří jsou každý jednotlivě unikátní osobností. Osobně jsem schopen pochopit osoby, kterým socialistický systém vyhovoval stejně jako dokážu pochopit osoby, kterým vyhovuje kapitalismus. Tato dělba je vlastně jakýmsi základem liského rozdílu-unikátnosti. Vzniká výchovou v rodině a ve škole a dále se formuje způsobem života a společností okolo osoby. Rodinu si nevybíráme, ale přátelé ano.
Sám osobně jsem za dobu trvání svého života emigroval dvakrát a jednou se vrátil. Tedy snad mohu vyjádřit své postřehy z tohoto. První emigrace v roce 1987 do Řecka, které sice nebylo v plánu, ale nakonec to tak dopadlo. Jednání domorodců k našemu národu (čechoslováků) bylo uctivé a srdečné, snaha pomoci a prostě všechno co je třeba k přežití bylo jak má být. Rád na tu dobu vzpomínám. V roce 1990 jsem však již cítil lehké změny, nikoliv vůči mé osobě, ale vůči nově příchozím, porevolučním, neboť většina z nich měla mylnou představu o způsobu života v kapitalismu a jednali podle socialistických měřítek. V té době jsem byl zván jak na policii, tak k soudům na tlumočení, což náš národ v očích všech Řeků začalo deklasovat. Trestná činnost našich občanů se začala množit a tím to dobré jméno, které jsme měli z historie začalo upadat.
V roce 1994 jsem se vrátil do České republiky a shledal zemi ve stavu anarchie. Té anarchie z entusiasmu svobody. Jenže svoboda nejsou jen práva, ale i povinnosti, což si v té době žádný občan nepřipouštěl, nebo snad nad tím nepřemýšlel, neboť tak to bylo importováno jako celek. Bohužel se k vládě dostali osoby zcela nekompetentní a neznalé, nekteří dokonce idealisté, kteří nebyli schopni pochopit, že tak to prostě nefunguje, že kapitalismus je ve své podstatě predátorský nebo někdy někde dokonce brutálně predátorský (tvoje smrt je můj život) a tak se tedy povedlo několika málo jedincům rozprodat republiku a zašmelit, co se dalo.
Existuje mnoho dokladů, že ke dni 17.11.1989 bylo ČSFR nezadlužená, v obecné rovině prosperující, zcela soběstačná (díky plánovací komisi) republika s velkým množstvím žabomyších problémů, které byly řešitelné, leč nebyla chuť a snaha o řešení. Takže pokud planovací komise naplánovala kilo banánů na hlavu a měsíc, tak PZtka (podnik zahraničního obchodu - pro později narozené) je koupila a dovezla. Až sem OK, ale problém byl v následné dělbě a rozdělení do krajů, okresů a místních celků. Než se dostaly banány do Horní Dolní tak byly shnilé a tudíž k vystavení na pult nevhodné a tudíž "nebyly banány". Nojo, jenže bez těch banánů se dá žít, ale třeba bez brambor v zádném případě. A tak ta stejná plánovací komise měla spočítáno, že každý sní půl kila brambor denně a tak polovina Jihočeského kraje produkovala brambory na domácí trh a na sklad. Protože ta družstva na to byla "specialista" věděli jak se o to starat, aby to neshnilo ve velkém množství a národ měl celý rok brambory.
Jenže tato pasáž v kapitalismu nefunguje ani omylem, protože ZISK. Takže zrovna jsem dostal nabídku na levné banány, tak je koupím, dva tři kontejnery a se 100 až 700 procentní přirážkou je prodám a mám v hlavě, ať si je lidé dají místo brambor, co mě to zajímá, já jsem svoje dostal a jede se dál.
Co jsem tímto vším chtěl zdůraznit? Asi to, že jsme si i v tom "socíku" zvykli na jakýsi "neviditelný blahobyt"! Přijdu domu, otočím vypínačem a mám světlo. Naši předkové rozsvěceli louče a nebo svíčky. Z druhé strany je lidská přirozenost, chtít dosáhnout výše na další metu, což je velmi logické, bez toho není pokrok. Stala se z nás konzumní společnost, kterou jsme v "socíku" nebyli. A nebo byli, ale zdaleka ne v takovém měřítku. Navíc jsme byli vychování v duchu tvorby nových hodnot, nikoliv boření jako je tomu dnes. I to boření je totiž výsledek toho kapitalismu. Kyž se něco zboří a nebo rozbije, musí se to znovu vybudovat a nebo kopit a to je zdrojem obchodu a zisku.
Tedy výsledek naší slavné "sametové revoluce" (podvodu tisíciletí) je ve výsledku pouze likvidace samostatnosti, vytvoření závyslosti, postoupení námi obsazených trhů jiným, dravějším. Takže další vállku o zdroje jsme posunuli v čase o nějakých 30 možná 40 let. Nejsem si však jistý, zda to stálo za to nám. Chápu, ž jsou státy jako USA, Německo, Francie a další, kterým se toto velmi vyplatilo, nám se to však nevyplatilo vůbec.
Následně vyvstvává otázka, zda bychom v dnešní době, pod tím vedením, které máme vůbec dokázali navázat znovu na naše tradice. Tedy za předpokladu, že by existovala vůle, vydat se tímto směrem.
Generace čestných politických osobností vymřela a nová se jaksi nekoná! Někdy se zamýšlím nad skutečností, že president Ing Miloš Zeman a ministerský předseda Ing Andrej Babiš své mzdy neberou do své kapsy, ale stát je i tak platí. Dobře, tedy lze důvodně vyvozovat, že oni své pozice nezastávají pro mzdu. Pomiňme v tento okamžik, čistě filozoficky moc, kterou disponují a obraťme se na Parlament, Senát a jiné volené funkce. Kolik z těch volených zastupitelů by sedělo v těchto institucích, kdyby nebrali své nemorální platy? Zkusím hádat? ANI JEDEN! A tady je ten problém!!!
Osobně jsem v zahraničí poznal jednoho poslance parlamentu, který pracoval pro lidi, nebral plat, žil normálním životem a ve svém "rajonu" neměl konkurenta a že se jich hlásilo za ta leta mnoho. Byl poslancem od roku 1996 až do své smrti v roce 2013. Celých 17 let všechny jeho mzdové šeky šly na dobročinné účely a na smysluplné projekty v jeho "rajonu". Na živobytí mu stačilo to, co zdědil po rodičích a z prodeje rodinné firmy, kterou prodal proto, aby se mohl věnovat svému mandátu.
Co dalšího tím chci vyjádřit? Ano, seděl v Parlamentu a pracoval a hlasoval, ale zbytek času byl mezi svými voliči, trpělivě poslouchal jejich nářky, prostě žil nimi jako jeden z nich, bez stranického pohledu. Kolik z dnešních poslanců chodí mezi své voliče? Málo, a když tak hlavně před volbama, takže nelze skrýt účel.
Ale, ale, pánové a dámy, každý politický systém má své klady a své zápory. Stejně jako lidé, kteří jsou každý jednotlivě unikátní osobností. Osobně jsem schopen pochopit osoby, kterým socialistický systém vyhovoval stejně jako dokážu pochopit osoby, kterým vyhovuje kapitalismus. Tato dělba je vlastně jakýmsi základem liského rozdílu-unikátnosti. Vzniká výchovou v rodině a ve škole a dále se formuje způsobem života a společností okolo osoby. Rodinu si nevybíráme, ale přátelé ano.
Sám osobně jsem za dobu trvání svého života emigroval dvakrát a jednou se vrátil. Tedy snad mohu vyjádřit své postřehy z tohoto. První emigrace v roce 1987 do Řecka, které sice nebylo v plánu, ale nakonec to tak dopadlo. Jednání domorodců k našemu národu (čechoslováků) bylo uctivé a srdečné, snaha pomoci a prostě všechno co je třeba k přežití bylo jak má být. Rád na tu dobu vzpomínám. V roce 1990 jsem však již cítil lehké změny, nikoliv vůči mé osobě, ale vůči nově příchozím, porevolučním, neboť většina z nich měla mylnou představu o způsobu života v kapitalismu a jednali podle socialistických měřítek. V té době jsem byl zván jak na policii, tak k soudům na tlumočení, což náš národ v očích všech Řeků začalo deklasovat. Trestná činnost našich občanů se začala množit a tím to dobré jméno, které jsme měli z historie začalo upadat.
V roce 1994 jsem se vrátil do České republiky a shledal zemi ve stavu anarchie. Té anarchie z entusiasmu svobody. Jenže svoboda nejsou jen práva, ale i povinnosti, což si v té době žádný občan nepřipouštěl, nebo snad nad tím nepřemýšlel, neboť tak to bylo importováno jako celek. Bohužel se k vládě dostali osoby zcela nekompetentní a neznalé, nekteří dokonce idealisté, kteří nebyli schopni pochopit, že tak to prostě nefunguje, že kapitalismus je ve své podstatě predátorský nebo někdy někde dokonce brutálně predátorský (tvoje smrt je můj život) a tak se tedy povedlo několika málo jedincům rozprodat republiku a zašmelit, co se dalo.
Existuje mnoho dokladů, že ke dni 17.11.1989 bylo ČSFR nezadlužená, v obecné rovině prosperující, zcela soběstačná (díky plánovací komisi) republika s velkým množstvím žabomyších problémů, které byly řešitelné, leč nebyla chuť a snaha o řešení. Takže pokud planovací komise naplánovala kilo banánů na hlavu a měsíc, tak PZtka (podnik zahraničního obchodu - pro později narozené) je koupila a dovezla. Až sem OK, ale problém byl v následné dělbě a rozdělení do krajů, okresů a místních celků. Než se dostaly banány do Horní Dolní tak byly shnilé a tudíž k vystavení na pult nevhodné a tudíž "nebyly banány". Nojo, jenže bez těch banánů se dá žít, ale třeba bez brambor v zádném případě. A tak ta stejná plánovací komise měla spočítáno, že každý sní půl kila brambor denně a tak polovina Jihočeského kraje produkovala brambory na domácí trh a na sklad. Protože ta družstva na to byla "specialista" věděli jak se o to starat, aby to neshnilo ve velkém množství a národ měl celý rok brambory.
Jenže tato pasáž v kapitalismu nefunguje ani omylem, protože ZISK. Takže zrovna jsem dostal nabídku na levné banány, tak je koupím, dva tři kontejnery a se 100 až 700 procentní přirážkou je prodám a mám v hlavě, ať si je lidé dají místo brambor, co mě to zajímá, já jsem svoje dostal a jede se dál.
Co jsem tímto vším chtěl zdůraznit? Asi to, že jsme si i v tom "socíku" zvykli na jakýsi "neviditelný blahobyt"! Přijdu domu, otočím vypínačem a mám světlo. Naši předkové rozsvěceli louče a nebo svíčky. Z druhé strany je lidská přirozenost, chtít dosáhnout výše na další metu, což je velmi logické, bez toho není pokrok. Stala se z nás konzumní společnost, kterou jsme v "socíku" nebyli. A nebo byli, ale zdaleka ne v takovém měřítku. Navíc jsme byli vychování v duchu tvorby nových hodnot, nikoliv boření jako je tomu dnes. I to boření je totiž výsledek toho kapitalismu. Kyž se něco zboří a nebo rozbije, musí se to znovu vybudovat a nebo kopit a to je zdrojem obchodu a zisku.
Tedy výsledek naší slavné "sametové revoluce" (podvodu tisíciletí) je ve výsledku pouze likvidace samostatnosti, vytvoření závyslosti, postoupení námi obsazených trhů jiným, dravějším. Takže další vállku o zdroje jsme posunuli v čase o nějakých 30 možná 40 let. Nejsem si však jistý, zda to stálo za to nám. Chápu, ž jsou státy jako USA, Německo, Francie a další, kterým se toto velmi vyplatilo, nám se to však nevyplatilo vůbec.
Následně vyvstvává otázka, zda bychom v dnešní době, pod tím vedením, které máme vůbec dokázali navázat znovu na naše tradice. Tedy za předpokladu, že by existovala vůle, vydat se tímto směrem.
Generace čestných politických osobností vymřela a nová se jaksi nekoná! Někdy se zamýšlím nad skutečností, že president Ing Miloš Zeman a ministerský předseda Ing Andrej Babiš své mzdy neberou do své kapsy, ale stát je i tak platí. Dobře, tedy lze důvodně vyvozovat, že oni své pozice nezastávají pro mzdu. Pomiňme v tento okamžik, čistě filozoficky moc, kterou disponují a obraťme se na Parlament, Senát a jiné volené funkce. Kolik z těch volených zastupitelů by sedělo v těchto institucích, kdyby nebrali své nemorální platy? Zkusím hádat? ANI JEDEN! A tady je ten problém!!!
Osobně jsem v zahraničí poznal jednoho poslance parlamentu, který pracoval pro lidi, nebral plat, žil normálním životem a ve svém "rajonu" neměl konkurenta a že se jich hlásilo za ta leta mnoho. Byl poslancem od roku 1996 až do své smrti v roce 2013. Celých 17 let všechny jeho mzdové šeky šly na dobročinné účely a na smysluplné projekty v jeho "rajonu". Na živobytí mu stačilo to, co zdědil po rodičích a z prodeje rodinné firmy, kterou prodal proto, aby se mohl věnovat svému mandátu.
Co dalšího tím chci vyjádřit? Ano, seděl v Parlamentu a pracoval a hlasoval, ale zbytek času byl mezi svými voliči, trpělivě poslouchal jejich nářky, prostě žil nimi jako jeden z nich, bez stranického pohledu. Kolik z dnešních poslanců chodí mezi své voliče? Málo, a když tak hlavně před volbama, takže nelze skrýt účel.
),
