Naše dva 17. listopady a dnešek
Vážený pane profesore Pavlíčku, vážení páni rektoři, vážení hosté, dámy a pánové,
děkuji za pozvání na setkání, které se na tomto historickém místě každoročně koná v tuto ranní chladnou hodinu, která pomáhá evokovat atmosféru toho, co se zde stalo před 82 lety. Nikdy jsem neodmítl pozvání zde promluvit. Mnozí se zde setkáváme opakovaně s plným vědomím toho, že výročí 17. listopadu jsou vlastně výročí dvě – v něčem podobná, v něčem odlišná. Naši přítomnost na tomto místě si obě tato výročí zaslouží.
Dnešní státní svátek připomíná současným generacím dvě přelomové události našich moderních dějin – nacistický teror a perzekuci českého národa před osmi desetiletími a pád komunismu o půl století později. Starší z těchto výročí, 17. listopad roku 1939, je symbolem prvního dějství nejtemnějšího období našich novodobých dějin, éry německé okupace. V jejím šestiletém trvání nešlo pouze o životy studentů, popravených a perzekuovaných v souvislosti s demonstracemi k výročí 28. října, ale o osud našeho národa jako celku. Tehdy žijící věděli, že konečné „řešení“ české otázky má nastat po Němci vyhrané světové válce.
Studenti roku 1939 se nehodlali mlčky podřídit německé okupační moci. Tragický osud popravených, utrpení dvanácti set jejich kolegů v koncentračních táborech, uzavření českých vysokých škol, de facto pokus o likvidaci české inteligence odpor národa vůči okupantům nezlomily a nezastavily. To, co se tehdy stalo, zapůsobilo nejen na tehdejší generace, ale i na generace budoucí, a to v celém světě. Ne náhodou se tento den stal Mezinárodním dnem studentstva.
Poselství prvního z našich dvou 17. listopadů nedokázaly vymazat ani snahy druhé totality 20. století – komunismu – zmocnit se jeho interpretace a zneužít ji pro vlastní mocenské záměry. Průvod studentů a veřejnosti k uctění památky Jana Opletala a jeho kolegů se 17. listopadu 1989 stal rozbuškou konce komunismu v naší zemi. Brutalita, s níž represivní jednotky komunistického režimu zasáhly proti mladým lidem, otevřela oči i těm, kteří snad až do té doby neviděli a necítili nepřijatelnost a neudržitelnost už zcela zdiskreditovaného režimu.
Přestože od těchto událostí uplynulo již 32 let, mnozí jsme jejich pamětníky. Víme, že měl pád komunismu epochální, globální charakter, že komunismus neporazili ani naši studenti, ani naši disidenti, že se zhroutil jako každý podobný namyšlený pokus násilím potlačit lidskou svobodu a za cenu nesčetných lidských a materiálních obětí vybudovat neživotnou utopii. Pošlapání památky statečných studentů z doby německé okupace se stalo poslední kapkou, jíž pohár přetekl.
My, ke kterým 17. listopad 1939 dodnes nepřestal naléhavě promlouvat, my, kteří jsme aktivně prožili události listopadu 1989, začínáme mít obavu, že se navracejí časy, o nichž jsme si mysleli, že se už nikdy vrátit nemohou. Opět je nám – se stále větším tlakem a silou – vnucována utopie, která o sobě prohlašuje, že je založena na vědě, opět jí má být – ve jménu údajných vyšších cílů – obětována svoboda jednotlivce. Opět překáží svoboda slova, svoboda názoru, svoboda svědomí. Známe případy porušování základních občanských práv garantovaných ústavou, ignorování výroků soudů a utahování smyčky všemožných zákazů a omezení.
Tak jako ve smutných dobách minulosti jsou po současných generacích požadovány oběti, které prý zaplaší epidemii a které za několik staletí údajně pomohou vývoji teploty na naší planetě. Je nám vnucován strach z budoucnosti, máme rezignovat a podrobit se. Říkají nám, že je člověk nepřítelem budoucnosti, říkají nám, že máme obětovat prosperitu a budoucnost naší země a osudy svých dětí a vnuků chiméře boje s podnebím. Oběti máme přinést hned, výsledků se nedočkáme nikdy, nebo až po dlouhých staletích.
Pokud si nechceme zopakovat tragický osud našich rodičů a prarodičů ve 20. století, pokud se chceme vyhnout nesmyslným a zbytečným obětem a strádáním, musíme mít oči a uši otevřené. Poučení z našich dvou 17. listopadů je inspirací a návodem pro naše jednání v přítomnosti. Nesmíme se smiřovat s věcmi, se kterými nesouhlasíme, tak jako se s nimi nesmířili studenti bydlící v této koleji před 82 lety. Nesmíme si nechat vzít právo na kritické myšlení a na vzdělání bez indoktrinace. Je proto dobře, že jsou zde i rektoři dvou našich nejvýznamnějších vysokých škol.
Odkaz 17. listopadu nám optimisticky naznačuje, že hlasatelé a propagátoři nové jediné pravdy nakonec prohrají a že prohrají stejně, jako prohráli jejich předchůdci v roce 1939 a v roce 1989. Je dobře, že si tento odkaz stále připomínáme.
Václav Klaus, vzpomínková slavnost k Mezinárodnímu dni studentstva a státnímu svátku 17. listopadu před budovou Hlávkovy koleje, Praha, 17. listopadu 2021
https://www.klaus.cz/clanky/4829
Naše dva 17. listopady a dnešek
Vážený pane profesore Pavlíčku, vážení páni rektoři, vážení hosté, dámy a pánové,
děkuji za pozvání na setkání, které se na tomto historickém místě každoročně koná v tuto ranní chladnou hodinu, která pomáhá evokovat atmosféru toho, co se zde stalo před 82 lety. Nikdy jsem neodmítl pozvání zde promluvit. Mnozí se zde setkáváme opakovaně s plným vědomím toho, že výročí 17. listopadu jsou vlastně výročí dvě – v něčem podobná, v něčem odlišná. Naši přítomnost na tomto místě si obě tato výročí zaslouží.
Dnešní státní svátek připomíná současným generacím dvě přelomové události našich moderních dějin – nacistický teror a perzekuci českého národa před osmi desetiletími a pád komunismu o půl století později. Starší z těchto výročí, 17. listopad roku 1939, je symbolem prvního dějství nejtemnějšího období našich novodobých dějin, éry německé okupace. V jejím šestiletém trvání nešlo pouze o životy studentů, popravených a perzekuovaných v souvislosti s demonstracemi k výročí 28. října, ale o osud našeho národa jako celku. Tehdy žijící věděli, že konečné „řešení“ české otázky má nastat po Němci vyhrané světové válce.
Studenti roku 1939 se nehodlali mlčky podřídit německé okupační moci. Tragický osud popravených, utrpení dvanácti set jejich kolegů v koncentračních táborech, uzavření českých vysokých škol, de facto pokus o likvidaci české inteligence odpor národa vůči okupantům nezlomily a nezastavily. To, co se tehdy stalo, zapůsobilo nejen na tehdejší generace, ale i na generace budoucí, a to v celém světě. Ne náhodou se tento den stal Mezinárodním dnem studentstva.
Poselství prvního z našich dvou 17. listopadů nedokázaly vymazat ani snahy druhé totality 20. století – komunismu – zmocnit se jeho interpretace a zneužít ji pro vlastní mocenské záměry. Průvod studentů a veřejnosti k uctění památky Jana Opletala a jeho kolegů se 17. listopadu 1989 stal rozbuškou konce komunismu v naší zemi. Brutalita, s níž represivní jednotky komunistického režimu zasáhly proti mladým lidem, otevřela oči i těm, kteří snad až do té doby neviděli a necítili nepřijatelnost a neudržitelnost už zcela zdiskreditovaného režimu.
Přestože od těchto událostí uplynulo již 32 let, mnozí jsme jejich pamětníky. Víme, že měl pád komunismu epochální, globální charakter, že komunismus neporazili ani naši studenti, ani naši disidenti, že se zhroutil jako každý podobný namyšlený pokus násilím potlačit lidskou svobodu a za cenu nesčetných lidských a materiálních obětí vybudovat neživotnou utopii. Pošlapání památky statečných studentů z doby německé okupace se stalo poslední kapkou, jíž pohár přetekl.
My, ke kterým 17. listopad 1939 dodnes nepřestal naléhavě promlouvat, my, kteří jsme aktivně prožili události listopadu 1989, začínáme mít obavu, že se navracejí časy, o nichž jsme si mysleli, že se už nikdy vrátit nemohou. Opět je nám – se stále větším tlakem a silou – vnucována utopie, která o sobě prohlašuje, že je založena na vědě, opět jí má být – ve jménu údajných vyšších cílů – obětována svoboda jednotlivce. Opět překáží svoboda slova, svoboda názoru, svoboda svědomí. Známe případy porušování základních občanských práv garantovaných ústavou, ignorování výroků soudů a utahování smyčky všemožných zákazů a omezení.
Tak jako ve smutných dobách minulosti jsou po současných generacích požadovány oběti, které prý zaplaší epidemii a které za několik staletí údajně pomohou vývoji teploty na naší planetě. Je nám vnucován strach z budoucnosti, máme rezignovat a podrobit se. Říkají nám, že je člověk nepřítelem budoucnosti, říkají nám, že máme obětovat prosperitu a budoucnost naší země a osudy svých dětí a vnuků chiméře boje s podnebím. Oběti máme přinést hned, výsledků se nedočkáme nikdy, nebo až po dlouhých staletích.
Pokud si nechceme zopakovat tragický osud našich rodičů a prarodičů ve 20. století, pokud se chceme vyhnout nesmyslným a zbytečným obětem a strádáním, musíme mít oči a uši otevřené. Poučení z našich dvou 17. listopadů je inspirací a návodem pro naše jednání v přítomnosti. Nesmíme se smiřovat s věcmi, se kterými nesouhlasíme, tak jako se s nimi nesmířili studenti bydlící v této koleji před 82 lety. Nesmíme si nechat vzít právo na kritické myšlení a na vzdělání bez indoktrinace. Je proto dobře, že jsou zde i rektoři dvou našich nejvýznamnějších vysokých škol.
Odkaz 17. listopadu nám optimisticky naznačuje, že hlasatelé a propagátoři nové jediné pravdy nakonec prohrají a že prohrají stejně, jako prohráli jejich předchůdci v roce 1939 a v roce 1989. Je dobře, že si tento odkaz stále připomínáme.
Václav Klaus, vzpomínková slavnost k Mezinárodnímu dni studentstva a státnímu svátku 17. listopadu před budovou Hlávkovy koleje, Praha, 17. listopadu 2021
https://www.klaus.cz/clanky/4829
Upravené 17. 11. 2021 o 13:35
