Ke každé informaci by měla být poučka (textově knižní vzdělání) a příběh (smyslově intuitivní vzdělání). Příběh jsem našel, hledám poučku. Resp. poučku taky mám, ale zatím nechápu proč platí, tj. v čem je Jednoboží efektivnější.
V kterém z chrámů má přebývat Bůh (první Anastasiina pověst)
„V jedné z mnoha osad na Zemi šťastně žili lidé. Bylo tam devadesát devět rodin. Každá rodina měla překrásný dům ozdobený zvláštní řezbou. Zahrada kolem domu každoročně dávala plody. Sama rodila zeleninu a ovoce. Lidé radostně vítali jaro a vychutnávali si rozkoše léta. Řada veselých a přátelských svátků rodila písně a chorovody. V zimě odpočívali od každodenního jásání.
A pohlížejíce na oblohu, pokoušeli se řešit otázku - je-li možno z hvězd a měsíce vytvořit lepší vzory, než jsou.
Jednou za tři roky, v červenci, se tito lidé scházeli na louce na okraji své osady. Jednou za tři roky na jejich otázky Bůh odpovídal obyčejným hlasem.
Obyčejným očím neviditelný, projevoval se Bůh každému v pocitech. A společně s každým obyvatelem osady řešil, jak lépe budovat další život. Rozhovor lidí s Bohem byl filozofický, ale občas úplně jednoduchý, žertovný.
Například vstal muž středního věku a oznamoval Bohu:
,Copak, že jsi nás, Bože, o svátku v tomto létě, když jsme se všichni za úsvitu scházeli, začal smáčet deštěm ? Dopoledne lilo, jako vodopád nebeský, teprve v poledne zazářilo slunce. Copak jsi dopoledne spal ?'
,Nespal jsem,' odpovídal Bůh, ,od úsvitu jsem přemýšlel, co mám udělat, aby se svátek povedl. Viděl jsem, že někdo z vás, než šel na svátek, byl líný omýt se čistou vodou. Co jsem měl dělat ? Svým vzhledem by hříšníci zkazili svátek. A rozhodl jsem se nejdřív všechny omýt, pak rozehnat oblaka a nechat paprsky sluníčka, aby polaskaly lidská těla, omytá vodou.'
,Tak dobře, když je tomu tak...' souhlasil muž, nenápadně setřel drobky jídla z vousů a začal utírat synovi pusu od borůvek.
,Řekni mi, Bože,' ptal se starší muž - zádumčivý filozof, ,nad námi v nebi je mnoho hvězd, co znamená jejich zvláštní kresba ? Mohu-li, když si vyberu hvězdu, jež se zalíbí mé duši, a život na Zemi mě omrzí, ubytovat se tam se svou rodinou ?'
,Kresba nebeských těles, blikajících ve tmě, vypovídá o životě celého vesmíru. Uvolněnost a koncentrace duše dovolí přečíst knihu nebe. Kniha nebe se neotevírá prázdnotě zvědavosti, ale pouze čistým a závažným úmyslům. Ubytovat se na hvězdě můžeš. A každý si pro sebe může vybrat nebeskou planetu. Přitom je třeba dodržet pouze jednu podmínku. Je třeba se stát schopným - stvořit na vybrané hvězdě lepší výtvory, než jsou na Zemi.'
Z trávy vyskočila úplně mladičká dívenka. Upravila si rusý cop, zvedla nahoru tvářičku s ohrnutým nosánkem, drze si dala ruce v bok a najednou oznámila Bohu:
,Mám k tobě požadavek, Bože. Netrpělivě jsem dva roky čekala, abych Ti svůj požadavek přednesla. Teď to řeknu. Nějaký nepořádek, nenormálnost se děje na Zemi. Všichni lidé žijí, jak se patří, zamilovávají se, berou se a radují se. A čím jsem se provinila já ? Jakmile přijde jaro, na tvářích se mi objevují pihy. Nejdou ani smýt, ani zabarvit. Copak jsi to vymyslel pro zábavu, Bože ? Žádám, aby příští jaro se na mně neobjevila žádná piha.'
,O, dcero má. To, co se na jaře objevuje na tvé překrásné tvářičce - nejsou pihy. Ale budu jim říkat tak, jak si přeješ.
Když své pihy považuješ za nepohodlné, příští jaro je odstraním.'
V tu ránu se na druhém konci louky zvedl statný mládenec, skloniv hlavu, potichu řekl, obraceje se na Boha:
,Na jaře toho máme hodně udělat. Ty se, Bože, snažíš zúčastnit všeho. Nač potřebuješ ztrácet pozornost na pihy. Navíc, jsou tak překrásné, že si nemohu představit nic krásnějšího než obraz mladé děvy s pihami.'
,Tak copak mám dělat ?' zádumčivě řekl Bůh. ,Prosila mě děva, slíbil jsem jí...'
,Jakpak „Co mám dělat ?",' najednou skočila do rozhovoru děva, ,vždyť lid říká: „ne pihami, ale jinými důležitými věcmi je třeba se zabývat"... A když už se bavíme o pihách, tak můžeš přidat ještě dvě, jen tak, pro souměrnost, tady na pravé tváři.'
Bůh se usmál, bylo to vidět podle úsměvů lidí. Všichni věděli, že v jejich osadě se vbrzku narodí nová překrásná rodina.
Takhle žili lidé s Bohem v té obdivuhodné osadě. A najednou k nim přišlo sto mudrců. Pohostinní obyvatelé vždy vítali hosty rozličnými pokrmy. Mudrcové ochutnávali různé plody a obdivovali jejich neobyčejnou chuť. Potom jeden z nich řekl:
,O, lidé, máte překrásný, spokojený život. V každém domě - pohodlí a dostatek. Ale nemáte kulturu komunikace s Bohem. Nemáte oslavování a uctívání Boha.'
,Ale proč ?' znepokojeně se pokusili obyvatelé namítnout. ,S Bohem rozmlouváme tak, jako rozmlouváme mezi sebou. Komunikujeme jednou za tři roky. Ale on každodenně vstává v podobě sluníčka. Od jara v podobě včeličky pracuje v zahradě kolem každého domu. V zimě pokrývá zem sněhem. Chápeme jeho konání a každou roční dobu máme rádi.'
,Nemáte to dobře zařízeno,' řekli mudrcové. ,Přišli jsme vás učit komunikaci s Bohem. Po celé Zemi jsou pro něho vybudovány paláce a chrámy. Lidé v nich mohou každý den komunikovat s Bohem. Vás to naučíme také.'
Tři roky obyvatelé osady naslouchali mudrcům. Každý ze sta obhajoval svou teorii, jak je lepší postavit pro Boha chrám a co je třeba v chrámu dělat každý den. Každý z mudrců měl svou teorii. Obyvatelé osady nevěděli, jakou ze sta moudrých teorií mají vybrat. A navíc, jak se mají zachovat, aby neurazili mudrce ? A rozhodli se, naslouchajíce všem, že vybuduji všechny chrámy. Po jednom na každou rodinu. Ale v té vísce bylo devadesát rodin, mudrců ale - sto. Znervózněli, když slyšeli rozhodnutí všech obyvatel. Takže někdo chrám nedostane a někdo z nich nebude mít dary. A začali se mezi sebou hádat, čí teorie uctívání Boha je efektivnější. A zatahovali do sporu obyvatele osady. Hádka se rozněcovala a poprvé za mnoho let zapomněli obyvatelé vesnice na komunikaci s Bohem. Nesešli se, jako dřív, na louce v určený den.
Minuly další tři roky. Kolem osady stálo devadesát devět majestátních chrámů a jen domky již nezářily svou novostí. Část zeleniny zůstala nesklizená. A ovoce v zahradě začali požírat červi.
,Všechno je proto,' hlásali v různých chrámech mudrcové, ,že nemáte v sobě dostatečnou víru. Přinášejte do chrámu více darů, pilněji a častěji uctívejte Boha.'
A pouze jeden mudrc, ten, který zůstal bez chrámu, jednou tomu obyvateli, podruhé jinému potají sděloval:
,Všechno jste udělali špatně. Máte špatnou konstrukci chrámu. A ve svých chrámech Boha nesprávně uctíváte, špatná slova v modlitbách pronášíte. Pouze já vás mohu naučit, jak lze s Bohem každý den hovořit.'
Jakmile se mu zdařilo někoho přemluvit, stavěl se nový chrám, přitom ihned chátral jeden z existujících. A opět jeden z mudrců zůstával bez darů a potají před lidmi se snažil zneuctít ostatní.
Uplynulo nemálo roků. Jednou si lidé vzpomněli na dřívější setkání na louce, kde slyšeli Boží hlas. Shromáždili se opět na té louce a začali se tázat s nadějí, že je Bůh uslyší a jako dříve jim odpoví:
,Odpověz nám, proč se stalo to, že naše sady dávají červivé plody ? A proč na zahradách neroste zelenina každý rok ? A proč se lidé mezi sebou hádají, perou se a přou, ale vybrat víru nejlepší pro všechny nemohou ? Řekni nám, v kterém z chrámů, pro tebe vystavěných, žiješ ?'
Bůh dlouho neodpovídal na jejich otázky. A když v prostoru zazněl hlas, nebyl veselý, ale unavený. Bůh odpověděl shromážděným lidem:
,Synové moji a dcery mé, vaše domy, obklopené zahradami, jsou dnes zpustlé proto, že to sám nestíhám. Všechno bylo původně vymýšlené tak, že pouze společně s vámi mohu tvořit překrásné. Ale částečně jste se odvrátili od domu-zahrady. Sám nestíhám tvořit, tvoření má být společné. A ještě vám všem chci říci: láska a svoboda volby je ve vás samotných, svou touhou jsem připravený následovat vaše snažení. Ale odpovězte mi, milí synové a dcery mé, v kterém z chrámů se mám usídlit ? Přede mnou jste si všichni rovni, tak kdepak se mám nacházet, aby nikdo nezůstal uražený ?
Když vyřešíte otázku, v kterém z chrámů se mám usídlit, budu následovat vaši společnou vůli.'
Takhle Bůh všem odpověděl a zmlkl. A lidé osady, která kdysi byla překrásná, i dodnes stále pokračují ve sporu. Jejich domy jsou zpustlé a chátrají. Kolem - stále vyšší chrámy a ostřejší spor."
„No, Anastasie, vyprávěla jsi nějakou nereálnou pohádkovou pověst. Nějací moc hloupí lidé byli v té osadě. Copak nechápali, že Bůh se chce společně s každým starat o zahradu ? A navíc říkáš, že tito hloupí lidé se v osadě i dnes stále hádají. A kde je tato osada, v kterém státě ? Můžeš to říci ?"
„Mohu."
„Tak to řekni."
„Vladimíre, ty a lidé různých států dnes žijete v této osadě."
„Ano ?.. Vždyť je to přesné, my ! Samozřejmě, že my. Stále se hádáme, čí víra je lepší. A v zahradách - červivé plody !"
**Ke každé informaci by měla být poučka (textově knižní vzdělání) a příběh (smyslově intuitivní vzdělání). Příběh jsem našel, hledám poučku. Resp. poučku taky mám, ale zatím nechápu proč platí, tj. v čem je Jednoboží efektivnější.**
V kterém z chrámů má přebývat Bůh (první Anastasiina pověst)
------------------------------------------------------------
_„V jedné z mnoha osad na Zemi šťastně žili lidé. Bylo tam devadesát devět rodin. Každá rodina měla překrásný dům ozdobený zvláštní řezbou. Zahrada kolem domu každoročně dávala plody. Sama rodila zeleninu a ovoce. Lidé radostně vítali jaro a vychutnávali si rozkoše léta. Řada veselých a přátelských svátků rodila písně a chorovody. V zimě odpočívali od každodenního jásání.
A pohlížejíce na oblohu, pokoušeli se řešit otázku - je-li možno z hvězd a měsíce vytvořit lepší vzory, než jsou.
Jednou za tři roky, v červenci, se tito lidé scházeli na louce na okraji své osady. Jednou za tři roky na jejich otázky Bůh odpovídal obyčejným hlasem._
_Obyčejným očím neviditelný, projevoval se Bůh každému v pocitech. A společně s každým obyvatelem osady řešil, jak lépe budovat další život. Rozhovor lidí s Bohem byl filozofický, ale občas úplně jednoduchý, žertovný.
Například vstal muž středního věku a oznamoval Bohu:
,Copak, že jsi nás, Bože, o svátku v tomto létě, když jsme se všichni za úsvitu scházeli, začal smáčet deštěm ? Dopoledne lilo, jako vodopád nebeský, teprve v poledne zazářilo slunce. Copak jsi dopoledne spal ?'
,Nespal jsem,' odpovídal Bůh, ,od úsvitu jsem přemýšlel, co mám udělat, aby se svátek povedl. Viděl jsem, že někdo z vás, než šel na svátek, byl líný omýt se čistou vodou. Co jsem měl dělat ? Svým vzhledem by hříšníci zkazili svátek. A rozhodl jsem se nejdřív všechny omýt, pak rozehnat oblaka a nechat paprsky sluníčka, aby polaskaly lidská těla, omytá vodou.'
,Tak dobře, když je tomu tak...' souhlasil muž, nenápadně setřel drobky jídla z vousů a začal utírat synovi pusu od borůvek.
,Řekni mi, Bože,' ptal se starší muž - zádumčivý filozof, ,nad námi v nebi je mnoho hvězd, co znamená jejich zvláštní kresba ? Mohu-li, když si vyberu hvězdu, jež se zalíbí mé duši, a život na Zemi mě omrzí, ubytovat se tam se svou rodinou ?'
,Kresba nebeských těles, blikajících ve tmě, vypovídá o životě celého vesmíru. Uvolněnost a koncentrace duše dovolí přečíst knihu nebe. Kniha nebe se neotevírá prázdnotě zvědavosti, ale pouze čistým a závažným úmyslům. Ubytovat se na hvězdě můžeš. A každý si pro sebe může vybrat nebeskou planetu. Přitom je třeba dodržet pouze jednu podmínku. Je třeba se stát schopným - stvořit na vybrané hvězdě lepší výtvory, než jsou na Zemi.'
Z trávy vyskočila úplně mladičká dívenka. Upravila si rusý cop, zvedla nahoru tvářičku s ohrnutým nosánkem, drze si dala ruce v bok a najednou oznámila Bohu:
,Mám k tobě požadavek, Bože. Netrpělivě jsem dva roky čekala, abych Ti svůj požadavek přednesla. Teď to řeknu. Nějaký nepořádek, nenormálnost se děje na Zemi. Všichni lidé žijí, jak se patří, zamilovávají se, berou se a radují se. A čím jsem se provinila já ? Jakmile přijde jaro, na tvářích se mi objevují pihy. Nejdou ani smýt, ani zabarvit. Copak jsi to vymyslel pro zábavu, Bože ? Žádám, aby příští jaro se na mně neobjevila žádná piha.'
,O, dcero má. To, co se na jaře objevuje na tvé překrásné tvářičce - nejsou pihy. Ale budu jim říkat tak, jak si přeješ.
Když své pihy považuješ za nepohodlné, příští jaro je odstraním.'
V tu ránu se na druhém konci louky zvedl statný mládenec, skloniv hlavu, potichu řekl, obraceje se na Boha:
,Na jaře toho máme hodně udělat. Ty se, Bože, snažíš zúčastnit všeho. Nač potřebuješ ztrácet pozornost na pihy. Navíc, jsou tak překrásné, že si nemohu představit nic krásnějšího než obraz mladé děvy s pihami.'
,Tak copak mám dělat ?' zádumčivě řekl Bůh. ,Prosila mě děva, slíbil jsem jí...'
,Jakpak „Co mám dělat ?",' najednou skočila do rozhovoru děva, ,vždyť lid říká: „ne pihami, ale jinými důležitými věcmi je třeba se zabývat"... A když už se bavíme o pihách, tak můžeš přidat ještě dvě, jen tak, pro souměrnost, tady na pravé tváři.'
Bůh se usmál, bylo to vidět podle úsměvů lidí. Všichni věděli, že v jejich osadě se vbrzku narodí nová překrásná rodina.
Takhle žili lidé s Bohem v té obdivuhodné osadě. A najednou k nim přišlo sto mudrců. Pohostinní obyvatelé vždy vítali hosty rozličnými pokrmy. Mudrcové ochutnávali různé plody a obdivovali jejich neobyčejnou chuť. Potom jeden z nich řekl:
,O, lidé, máte překrásný, spokojený život. V každém domě - pohodlí a dostatek. Ale nemáte kulturu komunikace s Bohem. Nemáte oslavování a uctívání Boha.'
,Ale proč ?' znepokojeně se pokusili obyvatelé namítnout. ,S Bohem rozmlouváme tak, jako rozmlouváme mezi sebou. Komunikujeme jednou za tři roky. Ale on každodenně vstává v podobě sluníčka. Od jara v podobě včeličky pracuje v zahradě kolem každého domu. V zimě pokrývá zem sněhem. Chápeme jeho konání a každou roční dobu máme rádi.'
,Nemáte to dobře zařízeno,' řekli mudrcové. ,Přišli jsme vás učit komunikaci s Bohem. Po celé Zemi jsou pro něho vybudovány paláce a chrámy. Lidé v nich mohou každý den komunikovat s Bohem. Vás to naučíme také.'
Tři roky obyvatelé osady naslouchali mudrcům. Každý ze sta obhajoval svou teorii, jak je lepší postavit pro Boha chrám a co je třeba v chrámu dělat každý den. Každý z mudrců měl svou teorii. Obyvatelé osady nevěděli, jakou ze sta moudrých teorií mají vybrat. A navíc, jak se mají zachovat, aby neurazili mudrce ? A rozhodli se, naslouchajíce všem, že vybuduji všechny chrámy. Po jednom na každou rodinu. Ale v té vísce bylo devadesát rodin, mudrců ale - sto. Znervózněli, když slyšeli rozhodnutí všech obyvatel. Takže někdo chrám nedostane a někdo z nich nebude mít dary. A začali se mezi sebou hádat, čí teorie uctívání Boha je efektivnější. A zatahovali do sporu obyvatele osady. Hádka se rozněcovala a poprvé za mnoho let zapomněli obyvatelé vesnice na komunikaci s Bohem. Nesešli se, jako dřív, na louce v určený den.
Minuly další tři roky. Kolem osady stálo devadesát devět majestátních chrámů a jen domky již nezářily svou novostí. Část zeleniny zůstala nesklizená. A ovoce v zahradě začali požírat červi.
,Všechno je proto,' hlásali v různých chrámech mudrcové, ,že nemáte v sobě dostatečnou víru. Přinášejte do chrámu více darů, pilněji a častěji uctívejte Boha.'
A pouze jeden mudrc, ten, který zůstal bez chrámu, jednou tomu obyvateli, podruhé jinému potají sděloval:
,Všechno jste udělali špatně. Máte špatnou konstrukci chrámu. A ve svých chrámech Boha nesprávně uctíváte, špatná slova v modlitbách pronášíte. Pouze já vás mohu naučit, jak lze s Bohem každý den hovořit.'
Jakmile se mu zdařilo někoho přemluvit, stavěl se nový chrám, přitom ihned chátral jeden z existujících. A opět jeden z mudrců zůstával bez darů a potají před lidmi se snažil zneuctít ostatní.
Uplynulo nemálo roků. Jednou si lidé vzpomněli na dřívější setkání na louce, kde slyšeli Boží hlas. Shromáždili se opět na té louce a začali se tázat s nadějí, že je Bůh uslyší a jako dříve jim odpoví:
,Odpověz nám, proč se stalo to, že naše sady dávají červivé plody ? A proč na zahradách neroste zelenina každý rok ? A proč se lidé mezi sebou hádají, perou se a přou, ale vybrat víru nejlepší pro všechny nemohou ? Řekni nám, v kterém z chrámů, pro tebe vystavěných, žiješ ?'
Bůh dlouho neodpovídal na jejich otázky. A když v prostoru zazněl hlas, nebyl veselý, ale unavený. Bůh odpověděl shromážděným lidem:
,Synové moji a dcery mé, vaše domy, obklopené zahradami, jsou dnes zpustlé proto, že to sám nestíhám. Všechno bylo původně vymýšlené tak, že pouze společně s vámi mohu tvořit překrásné. Ale částečně jste se odvrátili od domu-zahrady. Sám nestíhám tvořit, tvoření má být společné. A ještě vám všem chci říci: láska a svoboda volby je ve vás samotných, svou touhou jsem připravený následovat vaše snažení. Ale odpovězte mi, milí synové a dcery mé, v kterém z chrámů se mám usídlit ? Přede mnou jste si všichni rovni, tak kdepak se mám nacházet, aby nikdo nezůstal uražený ?
Když vyřešíte otázku, v kterém z chrámů se mám usídlit, budu následovat vaši společnou vůli.'
Takhle Bůh všem odpověděl a zmlkl. A lidé osady, která kdysi byla překrásná, i dodnes stále pokračují ve sporu. Jejich domy jsou zpustlé a chátrají. Kolem - stále vyšší chrámy a ostřejší spor."
„No, Anastasie, vyprávěla jsi nějakou nereálnou pohádkovou pověst. Nějací moc hloupí lidé byli v té osadě. Copak nechápali, že Bůh se chce společně s každým starat o zahradu ? A navíc říkáš, že tito hloupí lidé se v osadě i dnes stále hádají. A kde je tato osada, v kterém státě ? Můžeš to říci ?"
„Mohu."
„Tak to řekni."
„Vladimíre, ty a lidé různých států dnes žijete v této osadě."
„Ano ?.. Vždyť je to přesné, my ! Samozřejmě, že my. Stále se hádáme, čí víra je lepší. A v zahradách - červivé plody !"_
Upravené 22. 8. 2021 o 10:20